London 2018
Ve dnech 14.10. - 20.10.2018 vyrazili žáci ZŠ Pod Skalkou na poznávací zájezd do Anglie. Místem pobytu a cílem akce byl Londýn, kde byli žáci ubytovaní v rodinách tohoto velkoměsta s přibližně 9 miliony obyvatel. Společně s námi se do Londýna vypravila také ZŠ Sedmikráska, která obsadila druhou polovinu autobusu. V dobré náladě a s úsměvem jsme absolvovali celou cestu plnou zážitků a podnětů pro náš další život.
Dobrý den všem, kteří máte čas a chuť se začíst do těchto řádků z naší cesty do Londýna. Pokud byste chtěli mít o celé akci úplnou představu, tak si průběžně prohlížejte také fotky z naší akce, které tento text doplňují.
Vyjeli jsme z čerpací stanice z Rožnova v neděli v 8 hodin ráno a po několika zastávkách a asi 19 hodinách jsme dorazili do francouzského Calais. Trajekt měl odjíždět za 15 minut a my jsme ještě nebyli ani na pasové kontrole. V tom se u učitelů ve spodním patře našeho dvoupatrového autobusu objevil chlapec, který nám (učitelům) řekl, že holkám nahoře zapadly do nějaké skuliny v autobuse pasy. To, co jsme si mysleli, že hned vyřešíme, bylo neřešitelné. Za předním sklem byla skulina, do které se ruka nevlezla, a žádný jiný způsob vytažení jsme rychle nedokázali vymyslet. Už nás volali k francouzským celníkům. Paní průvodkyně se držela za hlavu a řidiči prohlásili, že je tam zapadlý už mobil po minulém zájezdu, který taky nešel dostat ven. Vystupujeme a máme si připravit pasy. Celníci čekají. Trajekt taky čeká. Řidič ještě zkusí oddělat čalounění a společnými silami se podaří oba pasy vytáhnout. Naštěstí nezapadly příliš hluboko za přední sklo. Řidič prohlásí, že potom by se muselo přední sklo autobusu rozbít, aby se k nim šlo dostat. Průvodkyně Klára si vzpomene na nějakou skupinu z Rožnova, kterou kdysi doprovázela, a s kterou zažila krušné chvilky. Začíná být bdělejší, protože to není s Rožnovem jen tak. Na lodi (trajektu) jsme se mírně pohoupali a některé děti nám tvrdily, že se s nimi zem houpala i další den. Jsme prostě suchozemci. U nultého poledníku nás přivítal déšť a Greenwich Observatory se ponořila do mlhy, stejně jako mrakodrapy v dáli. Typické anglické počasí. Prošli jsme se k Temži a tunelem pod Temží, abychom si zkrátili čekání na loď, která nás dopravila do City of Westminster. Big Ben a další památky se opravují, ale i tak byla procházka k Buckingham Palace s nečekanou promenádou a hudbou pěkná. Na Trafalgar Square byly genderově vyrovnané semafory a za čínskou čtvrtí jsme měli první rozchod na jídlo. V hračkářství Hamleys jsme nevěděli, jestli sledovat hračky Star Wars, Harry Poterr nebo civět na kouzelníka a další prodavače, kteří se nám věnovali. Míša a další holky prohlásily, že tu v Londýně chtějí zůstat bydlet. (Poznámka pro rodiče: Ideální plat obyvatele Londýna je 6000 liber měsíčně.) Navečer jsme se s obavami vydali do rodin, které, jak se ukázalo, vařit umí a „nekoušou“. Druhý den ráno všem svítily oči a sdělovali si své jedinečné zážitky z rodin. Čekal nás hrad Windsor. Mezi dětmi, v jejich moderním pojetí českého jazyka, se začalo objevovat jedno slůvko, které bylo slyšet všude a stále. Vypadalo to asi takto: „Čus kámo, jak to jde, kámo?“, „Dobře, kámo a co ty, kámo?“, „Kámo, to je mega, co to je, kámo?“, „Fakt nevím, kámo“. Tato sprška moderní češtiny byla nad síly učitelů a tak není divu, že dlouhé povídání dětí bylo nestravitelné, na rozdíl od anglických sendvičů, které jsme měli na svačinu. Cesta k hradu Windsor se protáhla, protože silnici A25 i místní nazývají „public carpark“. Hned na hradní recepci jsme odevzdali nebezpečné věci a prošli bezpečnostním rámem. Někteří o svůj nůž přišli nadobro. Hrad je krásný a tak jsme si tam udělali společnou fotku. Měli jsme pokračovat dále na Stradfort, ale zkrátili jsme to na Oxford a i tam jsme se nedostali, protože byl před námi „car accident“. Další den jsme raději zamířili na jih k moři do Hastings, kde nebyly kolony a vládla tam pohoda a slunce. Pašerácké jeskyně byly jistě zážitkem, ale nechat si po….. hlavu rackem ještě větším, že Ondro?! Racci se vrhli na naše svačiny a my se potom odlehčení od zbytků z domova odebrali k pláži a máčeli si nohy, boty a kalhoty v moři. Následné mořské akvárium bylo zajímavé a velké, jak nás upozornila průvodkyně. Sraz za hodinu a půl byl ale pro některé mrhání časem. Naše milá průvodkyně si ještě ani neobjednala kávu a někteří byli po 10 minutách venku a žádali další program. Zase ten Rožnov, pomyslela si asi. Na náměstí byl konečně rozchod na nákupy v „one pound shop“. Někdo si koupil octové brambůrky a záchod v autobuse určený spíše na malou stranu dostal zabrat. Další den jsme navštívili The British Museum. Nekonečné sbírky a prostory tohoto muzea by šlo procházet týden. My to stihli za tři hodiny a začaly se množit dotazy na Primark a Poundshop. Zeptat se některých, v kolik hodin bude další sraz po nákupech, byl marný boj. Marné pokusy dostat tyto informace z Edy a Jardy vedly ke zvýšeným bezpečnostním opatřením. V Primark by děti vydržely stejně dlouho jako v největším muzeu a taky se podle toho ověšely nejrůznějším zbožím. Na Leicester Square jsme se potom ještě podívali na Street art v podání taneční skupiny mladíků, kteří dělali pro naše holky nejrůznější triky, aneb jak řekla Katka: „Měla jsem svůj soukromý twerk.“ Do ČR putují fotky rychlostí instagramovou a nejen fotky.
Poslední den jsme se rozloučili s rodinami a vyrazili k Tower bridge. Nádherné počasí a mrakodrapy pojmenované Pencil, Walkie Tolkie, Cucumber a další byly jako na dlani. Townhall, London bridge, Borough Market, Tate Modern, St Paul´s Cathedral se rovněž zapíší do paměti. Na nás také asi dlouho nezapomene ten pán bez domova, který se podíval na „street art“ v podání našich kluků. Ti zatančili „break dance“ u pevnosti Tower a ten pán jim dal všechny své drobné. Vystoupení se mu asi hodně líbilo, stejně jako nám. Potom nás čekala pevnost Tower a dlouhá prohlídka, mimo jiné pravých korunovačních klenotů. Stihli jsme také 100metrů vysokou lanovku přes Temži za pouhých pět liber a hladoví jsme dorazili k autobusu, kde na nás čekaly párky, chleba a hořčice. Někteří už si v Londýně zvykli (i na bacily) a tak si vše rozložili na popelnici a v klidu na stojáka povečeřeli. Na cestu zpět vytáhli všichni většinou mobily. Byli i takoví, kteří vytáhli rohlíky a chtěli je dojídat s argumentem, že nejsou zkažené. (Jak jistě víte, rohlík v Anglii nekoupíte.) Chlapci si na sedadle za mnou po několika hodinách jízdy důvěrně sdělovali, že nejvíc se těší, až si doma sednou k počítači. Na otázku v dotazníku „Která památka se ti v Londýně nejvíc líbila?“ někdo odpověděl: Primark a Oxford Street. A tak nám cesta domů pomalu ubíhala až do chvíle, kdy k nám přišly holky a řekly nám, že jim za přední sklo pro změnu zapadl mobil. To samé místo za předním sklem, jen v jiném čase. Jo a prý tam je zapadlá ještě jejich Power banka, dodaly holky. No a tak jsme měli zase konečně co dělat. Paní průvodkyně volala „zase ten Rožnov“ a „už ať v Praze vystoupím“. Řidiči raději neříkali nic, protože jsme jim nic neřekli. A tak jsme si půjčili na jedné benzince špendlík, jinde zase izolepu, rozebrali tyč pro Selfie fotky, udělali si malou udičku a lovili za předním sklem naše cennosti. Ani známý rybář Kuba Vágner by se za nás nemusel stydět. No a tak nám cesta hezky utekla a byli jsme v Rožnově.
My učitelé děkujeme naší milé průvodkyni za trpělivost, informace a schopnost měnit aktuálně program. Řidičům za bezpečný dojezd. Děkujeme taky dětem a to nejen z Podskalky, ale taky ze Sedmikrásky, že byly hodné, jindy zase „crazy like a box of frogs“ a neztratily se. Užili jsme si to určitě všichni, protože „When a man is tired of London, he is tired of life. Samuel Johnson“
Dne 22. 10. 2018
Mgr. Miloslav Janošek
