Technický svět, 2.A a 3.A

Na předposlední květnový čtvrtek se druháci i třeťáci z Áček opravdu dost hodně těšili. Někteří dokonce tak moc, že tahali rodiče z pod peřin už v 6 hodin ráno, protože už se určitě musí vstávat a jít. Vidím všechny, kteří nevěřícně kroutíte hlavou a přemítáte, co může být tak skvělého na diktátu nebo pětiminutovce z násobilky. Omyl. Nešlo ani o nová švihadla v tělocviku nebo šifrovanou skupinovou prácičku. Ale..výlet! Žádné lavice, žádné učení, sešity, nic podobného. Děti z obou tříd se hned v 8 hodin pohodlně uvelebily v sedačkách autobusu, aby se po pár minutách jízdy začalo ostýchavě ozývat :" A kdy už tam budem?" Čekal je totiž objekt U6 v areálu Dolních Vítkovic v Ostravě. Nevíte, co je U6? Ale to je veliká škoda, rozhodně čtěte dál a potom honem vyhledejte. Objekt U6, jinak Malý svět techniky, je totiž místo s nepřeberným množstvím interaktivních ukázek historie dané oblasti včetně vysvětlení, jak si horníci a dělníci kdysi pomocí jednoduchých fyzikálních zákonů ulehčovali těžkou práci. A hlavně je to skvělá zábava! Škoda, že si nemohli všichni vyzkoušet všechno. Vymezené dvě hodiny sotva stačily na to, abychom prošli celou expozici. Pořád bylo na co koukat, co obdivovat, nad čím se divit. Čas nikdo nevnímal (tedy, jen báječní průvodci), takže jsme se v ponorce jen nevěřícně zastavili, když oznámili, že jsme u konce. Ano, v ponorce, čtete úplně správně. Také jsme řídili náklaďák, motorky, autobus, zastavovali vlak na nástupišti, posuvným jeřábem přemisťovali kov do tavné pece, zvedali a spouštěli jsme kovadlinu, obráběli jsme a u toho a mnohého dalšího jsme se skvěle bavili. Konec neznamenal zdaleka závěr výletu. Přesunuli jsme se,... tedy s nadšením jsme přeběhli, do Velkého technického světa. Nejdřív jsme si užili velikou tabuli před vstupem (neprozradíme, ale zábava je to na dlooohou dobu) Nastal oblíbený čas všech výprav - z batohů vykoukly nejen svačiny, ale především peněženky. Každý správný výletník musí přece nakupovat. Suvenýry, dárky domů i pro sebe, párky v rohlíku, dobrůtky, prostě nejlépe do poslední korunky. Spokojení, trošku unavení, jsme našli svá místečka v autobusu a povídali si a povídali, prohlíželi, co jsme vyfotili, vzájemně obdivovali nákupy. Že nevěříte, že by druhák dokázal zvednout nebo spustit kovadlinu? A že se někde dá procházet v ponorce? Tak to ještě netušíte, jak se odčerpávala voda ze zatopené šachty a kolik byste měřili v pravěku. My to víme a všichni souhlasíme, že Dolní Vítkovice rozhodně stojí za nejednu návštěvu. Tak šupem, nasedat!

Vavrečková H., Nechanická P.