Downhill on Two Wheels - „without sunglasses“ (7. A)
Dlouho očekávaná, jednou odkládaná a mnohými obávaná akce „Downhill …“ je zde. Ráno třídnímu učiteli pípne mobil. Aha, první odpadlík dne. „No jasně, je to ona.“- říká si pro sebe. „Kdo bude další?“ A tak se nás sejde na nádraží „jen“ 15 a dva statní instruktoři. Celkem šest spolužáků necháváme doma. Většinou jsou nachlazení. Škoda. Do dvou aut naskládáme 17 koloběžek.
Moc poděkujeme panu Kubečkovi a panu Kubelovi a jdeme koupit lístky na Pustevny. Celý týden je mizerné počasí a ve středu napadlo na Pustevnách 30 cm sněhu a tak nechybí ani rukavice, ani čepice a to je dobře. Nahoře na Pustevnách nás vítá čerstvý vítr a teplota kolem 2 stupňů. „To vybavení z Decathlonu ale hřeje.“- říká si Míša, která se tentokrát vybavila. Máme, zdá se vše a letní výbava jako tenisky, kraťasy, kšiltovky a sluneční brýle jsou zapomenuty.
Hned na parkovišti se všichni dozví, že na Martiňák se nejede, protože by tam mohl být cestou sníh a nikdo si není jistý, jak jsou na tom naši koloběžkáři fyzicky. Pojedeme k Radegastovi - soše a hotelu. Už v prvním kopci lapají někteří po dechu a chtěli by být raději v „matice“, že Tery. U Radegasta se ještě někteří tváří zasmušile, ale počasí se lepší a panoramata jsou parádní a Lysou máme „jako“ na dlani. Radegast hotel je náš první cíl a tak se tu vysokohorsky občerstvíme. U stolů se v rukách objevují první „zakázané mobily“. Po jídle je venku 6 stupňů ve stínu a na slunci je skvěle a tak se koulujeme. Přesněji, třídní fotí a oni ho a jeho statného kolegu koulují. Než oba setřepou sníh, jsou děcka s koloběžkami pryč, nečekajíc dalších instrukcí a místo kratší „lesnické cesty“ mizí všichni zpět k Radegastovi a tak si to prodloužíme asi o 4 km. „Nevadí. To je super.“: říká pohodář Matěj a po krkolomné žluté turistické se od sochy vydává z kopce do lesa po kamenech, kde Terka očekává nevyhnutně příjezd sanitky, „protože se tu někdo určitě natluče“. Napojíme se na novou cestu s naučnou stezkou o dřevě a tu poprvé zazní lesem tóny písní, jejichž slovům instruktoři nerozumí a ani nechtějí. Řev vedou Jakub a Matěj a ostatní ty blbosti opakují. Nálada je výborná. Zvěř v okruhu 5 km žádná, jenom 7.A. „Pozor, následující sjezd je prudký a je tu hodně štěrku. Opatrně dolů.“: říká třídní a pouští děcka z kopce raději po dvou. Dole stojí hlouček lidí kolem ležícího Matyáše, který naštěstí vstane, ale děkujeme za to, že má přilbu. „ Ta voda ze studánky se nedá pít, není železitá.“ : říká Lukáš, vylije vodu a vyhne se asi „hnačce“.
„Jeďte pomalu a čekáme na odpočívadle, tam bude svačina. Je tady asfaltová cesta k chatě Mír.“ – říká třídní. „Žádný asfalt, po kterém bychom měli jet jak po másle, ale samé listí, větvičky, větve a teď i celé stromy přes cestu. Na se můžu … .“ – nadává Lukáš a překračuje spadlé stromy. „No to je úplný survival.“- říkají holky. Poponášíme, obcházíme, podlézáme, přelézáme a nejedeme. Anička všem pomáhá a odhazuje větve z cesty. Marně, je tu toho moc. Odpočívadlo se blíží, je zase slyšet hulákání – teda „zpěv“. „No lepší se vykřičet tady, než ve škole.“: říká všem třídní a oni jako na povel začnou naplno ječet. Zvěř není v okruhu 10 km, jenom 7.A. Matyáš přemýšlí nahlas: „V lese se ale nesmí křičet.“ Zase má pravdu a třídní udělal pedagogickou chybu. Opět se objevují telefony, prý jen na focení. „Na chatu mír je to kousek, tak prosím pomalu, je to prudké.“- zazní další pokyn, když odjíždíme z odpočivadla. Statný instruktor přijíždí k chatě a ve štěrku brzdí efektně asi 4 metry. Neví, že Zuzka před ním vysekne ve štěrku smyk s brzdou dráhou 6 metrů a teď se spokojeně usmívá, jak se jí to povedlo. Ještě, že je před chatou zvednutá závora přes cestu, jinak bychom asi měli všichni čela červená. Míša mě upozorňuje, že se musí zmínit, že během jízdy seskočila na obě nohy a nespadla a za to jí děkujeme.
V chatě si objednáváme hlavně palačinky a Katka vyhraje s jedním instruktorem sázku a tak má jednu palačinku zdarma. Poslouchala a tak věděla, že má v batohu celé náhradní kolo „12“ pro případ poruchy. Mobily se objevují stále častěji a ti, kteří si je nevzali, se nestačí divit. Katka nám ukazuje staré fotky z narozenin a taky svou sestru. Terka říká, že nemáme psát o tom, že nám na mobilu pouští strašidelný horor. Tak o tom psát nebudeme. Zaplatíme. A když Adam najde klíče od zámku, tak jedeme směr civilizace. První má jet Lukáš a nepředjíždíme se, zní pokyn. Lukáše předjedou skoro všichni, prý jede pomalu. Kuba všem ukazuje díry v teplákách, spadl, ale cítí se dobře. Všichni musí dělat „angličany“, protože poslouchat se musí. „Musím i já, když jsem ho předjel až úplně na konci?“: ptá se Ondra. „Ty musíš dělat jednou tolik, Ondro, za tu otázku.“ – říká třídní. První vady na brzdách se projevují až nyní a tak je rychle opravíme a Lukáše ke kempu předjede jen Adam, který si „angličany“ dělá okamžitě, ještě než přijede pan instruktor Tolar, který oceňuje jeho přístup k věci.
No a potom jedeme už jen kolem benzinky, kde na nás mávají dvě „jezinky“ – Emma a Jana, kterých si moc nevšímáme a po cyklostezce jedeme do školy. A kdo si myslí, že to měli instruktoři jednoduché, tak špatně četl. Omluvit se musí třídní jen za to, že v informacích k akci neuvedl, že budeme potřebovat sluneční brýle. „Dalším třídním akcím zdar.“
M. Janošek
