Čím budu? Programátorem!

Na  prázdniny se dá z vyučování odejít různými způsoby - zvesela, nasupeně, smutně, s nadšením, s úlevou, ospale, neochotně, prostě, jak kdo chce. My ve 2.A jsme si středu před prázdninami užili opravdu do poslední minutky. Samozřejmě - abecedu, druhy vět a sčítání a odčítání do dvaceti, bez toho by nemohl být ani jeden školní den, mazací tabulky by bez podobných aktivit možná i plakaly. Ale! Třetí hodinu, po velké přestávce...že máme jít ke dveřím? A kam jdeme? Co bereme s sebou? Paní učitelka Hanka neprozradila ani hlásku, ani nápovědu nedala... Prošli jsme kousek školy do pavilonu, ve kterém jsme ještě nikdy nebyli. Opatrně otevřeli dveře, které jsme neznali. Opatrně, protože jeden ani 20 nikdy neví... Čekala nás... paní učitelka Hedvika a včelky robotky! Totiž BEE BOTky! Parádnější hodinu jsme si určitě neuměli ani představit. Nejdřív jsme si ohmatali, co se dá vytisknout na 3D tiskárně, prohlédli si roboty, které sestrojili ajťáci z druhého stupně... A pak jsme se stali programátory my. Někdo opatroval svou vlastní včelku, jiný o jednu pečoval společně s kamarádem. Všichni jsme ty usměvavé holky učili létat, totiž jezdit, po námi naprogramované trase. Někomu to šlo báječně, někteří se do cest zamotali i s včelkami, nikomu nemizel celou dobu z tváří úsměv. Bavili jsme se náramně, i když včelky už se možná konce dočkat nemohly. Každopádně, až se všechny uložily v domečku a odpočívaly, my jsme se ještě smáli u pohádky s Maxipsem Fíkem. Ve třídě jsme zapisovali nadšeně do Deníků dnešní zážitek a kreslili obrázky. Kdo ví, v kolika hlavičkách se pomalu objevovala věta do dopisu Ježíškovi... Tak bych si letos přál jednu vlastní BEE BOTku, prosím...

Vavrečková H.