9.A na běžkách
Senior Cross – Country Ski Trail by 9.A
Běžkování se stalo součástí aktivit 9.A už od 6. třídy - viz. článek „Tělocvik na běžkách“ v lednu 2016,7.A viz. akce Běžkování na golfovém hřišti, 8.A viz. článek „Běžkování 8.A“ v lednu 2018. Ve čtvrtek 31.1.2019 jsme „tréninkový makrocyklus“ ukončili nezapomenutelným sjezdem z Pusteven na chatu Mír.
Vysvědčení jsme si rozdali už ve středu a ve čtvrtek ráno jsme se sešli u autobusu v sestavě: 9.A bez čtyř holek a dvou kluků a s posilou z 9.B – Ondrou V., který stál na běžkách poprvé. Holky si v autobuse zdřímly. Asi už tušily, že sil bude potřeba. Pokaždé, když jsme na Pustevny vyrazili, tak nás něčím překvapily – mrazivé počasí v šesté třídě a odvoz zmrzlých šesťáků přivolaným autem, popadané stromy na cestě na koloběžkách, mráz s mlhou a větrem s 9.B před Vánocemi. Co bude tentokrát?
Na Pustevnách vládlo pohodové poloslunečné počasí a pan ředitel, který jel s námi, si myslel, že sjedeme k chatě Mír rychle a budeme tam už před 12 hod. Šli jsme pod hotel Tanečnici, kde je hezká rovinka a vyžehlená stopa. Tam jsme si trochu připomenuli styl. Nasvačili jsme se a třídní se zeptal, jestli už teda někdo ví, jak se překládá „Senior Cross – Country Ski Trail“ do češtiny. Nikdo nevěděl. Tak třídní řekl, že až na to někdo někdy přijde, tak dostane jedničku. O sekundu později zakřičel Tadeáš „důchodka“. „Proč jsi to neřekl před chvilkou, když to nebylo za jedničku, lumpe?“, zeptal se třídní. „Se mi rozsvítilo, až když jsem slyšel, že za jedničku?“, prohlásil chechtající se Táda.
Vrátili jsme se pod altánek Cyrilku, kde začíná turistická značka směrem na Chatu mír. Bylo nám podezřelé, že stopu nikdo neprošel, snad jen jeden lyžař a rolba tu nejela asi celou zimu. Za chvíli jsme mezi stromy obalenými sněhem začali stoupat a začaly se dít věci. Stromečkem jsme šli pomalu vpřed a Katka hned zase kus pozpátku couvat a následoval pád a další pád a další. Anička nacvičovala při vstávání spartakiádu. Lukáš, který neměl na konci hůlky klobouček, měřil hloubku sněhu a 140 cm dlouhá hůlka se mu bořila až po poutko do sněhu. Matyáš nepadal jako ostatní dozadu na zadek, ale dopředu na pusu, asi aby neztrácel tvrdě získané centimetry k vrcholu. Ruce s hůlkami měl při pádech podél těla a tak zanechával ve sněhu otisky své rozzlobené tváře. Pan ředitel se jen nechápavě díval, co se to děje. Já, jako třídní, jsem to vše jen dokumentoval, protože jsem věděl, že se dnes nezpotím běžkováním, ale spíše smíchem nebo hrůzou. Janča se jen usmívala a myslela si asi: „Pane učiteli, proč už zase survival trip?“ Většina kluků byla kdesi vpředu a tak jsme doufali, že půl hodinky nahoře počkají. Jolča, po desátém pádu na zadnici, začala vykřikovat: „Byl jste můj oblíbený učitel.“ Tadeáš si vzpomněl na hodiny Aj a vytvořil podmiňovací souvětí, které jsme zatím neprobírali: „If you want to go on Mount Everest, you must be a good climber.“ Trochu čerstvého vzduchu a jak jim to myslí, říkal si třídní. Nahoře jsme vedli s Matějem diskuzi, proč jsme nepoužili stoupací vosk. Těžko říct, ale Lukáš si o něj řekl a lyže mu byly máznuty. „Matěji, teď už je to jen z kopce a tak je mazání zbytečné.“
Kdo si ale myslel, že z kopce to bude snazší a rychlejší, tak se hodně mýlil. To, co následovalo, byly desítky roztodivných pádů na záda, na bok, s běžkami a končetinami v nejrůznějších polohách. S hůlkami nahoře „vyvažovala balanc“ hlavně Anička, která tak třídnímu málem dvakrát zasáhla obličej. Pád roku nebo lépe „skok roku“ zaznamenala Katka, které se rozjely lyže trochu rychleji a asi se jí lyže zasekla v hlubším sněhu. Následoval „držkopád“, podobný skoku šipkou do vody, za který by rozhodčí museli udělit jasnou desítku. Na jedné z fotek je vidět jáma, kterou Katka takto vytvořila. Když jsme byli asi v půlce cesty a napojili se na cestu od Skalíkovy louky bylo už dvanáct hodin. Pan ředitel vyslovil názor, že by možná měl jet někdo napřed na chatu Mír a dát tam vědět, že nám ten objednaný oběd nemají prodat, že opravdu přijedeme. A následoval opět pomalý posun vpřed po „Důchodce“, která byla plná popadaných stromů, jejichž obcházení trvalo dlouho a pády už pomalu přestávaly být směšné. Nicméně, jak se Matěj vyvrátil hlavou z kopce do sněhu a skoro celý v něm zmizel (viz. foto), tak jsme se „lehce“ zasmáli. Kuba B., který nám trochu povyrostl, padal z velké výšku a na zadku byl skoro každých padesát metrů, z mírného kopečka i po pěti metrech. Po pádu kolem sebe vždy švihal do sněhu školními hůlkami a sprostě nadával. Už dlouho jsme neslyšeli někoho si takto jadrně ulevit. Co přesně říkal, Vám tady napsat nemůžu. To se nedá srovnat s kultivovanou zuřivostí Lukáše, který nadával asi takto: „Tyto běžky jsou nástrojem zkázy.“ Míša šla šnečí rychlostí na konci celého pelotonu a úplně vyčerpaná se usmívala a pořád si povídala s panem ředitelem, který to jistil vzadu. Posledních prudších tři sta metrů k chatě si ti poslední už shodili běžky a šli po svých. Lukáš se bořil po kolena a funěl a klel: „Toto byl první výlet, který mě málem zabil. Již nikdy více.“ Katka říkala něco o tom, že už teď ji štve Matyáš, který jim na chatě Mír zase řekne, že na ně už půl hodiny čekají. Někteří křičeli nadšením, když chatu uviděli. Matyáš hned ve dveřích všechny uvítal: „Fakt nechápu, kde jste, my tady sedíme už 35 minut.“ Katka by vraždila pohledem, ale hlad a žízeň byly silnější.
No a potom jsme sešli a někteří dokonce sjeli k Orbitě. Prošli jsme se k Eroplánu a přes Rybníčky ke škole. Já si teď zpětně uvědomuji to velké štěstí, za které nevím komu po těch všech pádech bez vážnějšího zranění poděkovat. Jestli děkovat dětem, že nejsou nemehla a umí padat, Pánu Bohu, nebo zimě za tu hlubokou sněhovou peřinu!?
Dne 3. února 2019 v R. p. R.
Miloslav Janošek, třídní učitel 9.A